Jsem Mertou nepolíben a tak mi cosi uniká, jako sledovat člověka a nenacházet jeho stín.

Leslie: Vskutku vtipný způsob, jak zvednout návštěvnost. Díky za návštěvu.

No, defétismus ve verších, to je to pravé na náš natěšený životní optimismus. Pěkné.

Když budeš cestovat, ve výsledku toho pak pod tíhou dojmů z cest napíšeš ještě víc, než kdybys necestovala. A budeš-li cestovat dost rychle (dejme tomu rychlostí světla) nebudeš tak rychle stárnout. A to se vyplatí.

PS: Mají ty tečky nějaký hlubší smysl?

Možná to není přímo k dílu, ale.. tady mě nejvíc fascinuje věta: Mrtví umělci nemusí už nic. Hm, a nemrtví? V posledních letech mě fascinuje i děsí umělá inteligence. Možná jsi byl Lukio u toho na nějakém z našich psaneckých srazů jsem děsil Taron tím, že na web s básničkama nejdeme jen sami za sebe, ale jakoby v masce někoho jiného a tak ve výsledku jakoby neexistujeme. Ve virtuálním světě. Že naše umění jen jakoby letí nějakým internetovým vzduchoprázdnem. Ale zpětně mi přijde, že jsem tím tak nějak předjímal budoucnost, kdy nás nepozorovaně nahradí AI. Protože jednou to třeba poznat nepůjde. A mrtví umělci vstávají z hrobů, aby dopsali svoje symfonie, svoje příliš dlouhé romány a nedokončené obrazy... AI bude mrtvý umělec, který něco bude muset. Brrr.... s každou další větou v tomhle komentáři úplně cítím, jak tomuhle robotickému konci světa natahuju červený koberec.

Psavec: Ano, díky za zastávku.

Jo, to je ta správná nepravidelná hra s rýmy.

To je portrét poskládaný ze čtyř obrázků.

denisa: Vyložil jsem si snad ten poslední řádek špatně?

ou.. tak nakonec je to o nevěře. To jsou věci.
Má to spád a to ..tamto.

Mně se zdají e-sny furt. Se všema, všude.

Klídek, už sám útěk za svobodou osvobozuje. Když prchám s batohem já, vrchol svobody nastává během cesty, kdy tíha nákladu na zádech stanovuje míru zátěže přemožené chlapským odhodláním pokračovat dál. Návrat utahaného medvěda ke své roztoužené medvědici to už je takový ten pseudokonec pohádek, které ve skutečnosti pokračují in casual way dál, ale za báseň už to nestojí.

Napsal jsi to hezky. Pořád je v tom ta homérovská naštvanost, ale aj cosyk nove - takový nějaký smutek či co. Hm, kdoví, to je jen můj dojem.
Lituju lidi, kterým se nezdají erotické sny.

Morfeus: Tos napsal hezky. Nechám tvoje slova bez odpovědi, aby působily na ostatní, co se tu (po)zastaví.

Je to milé. Příjemně se to četlo.

Mno... ty poslední dva řádky jsem dal pryč.

A nic se nestalo! Pořád to jde přečíst.

Morfeus: Ahoj Morfe, no přiměls mě spočítat si stíny a zamyslet se. Ale tak nakonec je to stínohra, trocha chaosu té hře svědčí. Dík za zastávku s komentářem.

NoWiš: Děkuji za pochvalu, ale naplnění záměru skončilo kdesi na půl cesty. Jednak mi to všechno mělo končit rýmem s í a nakonec tam mám á... a taky se to snažím zpětně metricky identifikovat a nevím, co z toho nakonec vzniklo (ten daktyl tam na začátku je, ale poslední slabika je tam nějak navíc), no zkrátka - autor není zcela spokojen, ale třeba je to melodické a dalo by se to zhudebnit? (Což u mých básniček nehrozí, protože já hudbu tvořit neumím)

Neu: Pravda to druhé vzít... éééé to musím nějak vymyslet. Mi to taky vadí. Ale říkankovitost byla záměr. Prostě po delší době něco v rytmu, něco jak píše noWiš tradičního. Dík za zastávku.

V té básničce je všechno na začátku velkým písmenem (to je v cajku) a jsou tam dvě tečky. Ty tečky mi nabourávají koncept. Nechápu je. Buď je to nedůslednost, nebo obzvlášť těžko srozumitelný prvek, který mě znervózňuje.

a já v tu dobu v jiném světe budu jen stín co obejme tě. To je krásný obrat. To je jak od Nezvala. Velmi vydařená báseň.

...jojo a pak oba odloží brýle a v temné místnosti se už nenajdou.