kmotrov: Asi se budu opakovat, volných uchopením chci říci, že pro mě ta úvaha postrádala pevný tvar a směřování. Vlastně to ani nebyla úvaha, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Avaha
Není z toho jasné, proč jsi to vlastně psal a co jsi tím chtěl říci, jen že tě to téma zajímá a uvažuješ o něm z různých stran.
A z pohledu diskuse právě tohle vidím jako problém. Mám zkušenost, že čtenáři reagují, pokud je "nažhavíš", vyprovokuješ. A na to je třeba v první řadě zřetelněji formulovat základní myšlenku.

kmotrov: Nemyslela jsem to tak, že by intimní téma vadilo, to vůbec ne. Jen že je to podle mého názoru moc intimní a moc volně uchopené na to, aby se rozvinula širší diskuse. Ale třeba se pletu a ještě se rozvine.

kmotrov: Čekal jsi diskusi, ale téma jí myslím moc nenahrává. Je příliš intimní a příliš volně uchopené. Ty svojí úvahou nikam nemíříš, jen si tak bubláš myšlenky - vlastně je to jako s tím tantrickým milováním, co nemíří k orgasmu, ale samotná cesta je cíl. V milování prosím, ale v literatuře to podle mě nefunguje. Nemá to pevnou formu, směřování, jasný závěr ani nosnou a zřetelně formulovanou myšlenku, se kterou by čtenář měl chuť polemizovat. Připadá mi to jako výpisky z jiných děl, poznámky, prostě materiál, který se teprve bude dál zpracovávat do konečného tvaru.
Tolik k formě a zpracování. Pokud jde o obsah, nemám výhrady, jen poznámku. Tantra je zaměřena na prožitek partnera, vlastně říká, že jedině to, že se budeme snažit dát něco víc tomu druhému, nás může zpětně obdarovat. Z téhle základní myšlenky myslím plyne všechno ostatní, i to, o čem píšeš.

Působivé. Akorát nevím, jestli se vina ztrácí v tichu, spíš se dá na chvíli překřičet, v něčem rozpustit...

Je to krásné, po formální stránce není co vytknout. Ale mám s tím stejný problém jako s většinou tvých děl. Cítím z ní snahu o formální dokonalost (obvykle úspěšnou), která na druhé straně ubíjí to, co mě jako čtenáře osloví hlouběji. Nevím, jak to přesně pojmenovat, možná spontánnost, opravdovost. Prostě racionálně oceňuji skvělé rýmy, rytmus, ale nechytne mě to, nevěřím tomu. Zpravidla mám z tvých děl pocit, že buď píšeš na zadání, nebo je tam skutečný prožitek, ale převálcovaný formou, takže výsledek na mě působí jaksi studeně a uměle. Doufám, že jsem tě neurazila, možná je chyba v mém vnímání, tak to ber jenom jako zpětnou vazbu od jedné čtenářky.
Ale ať je to, jak chce, každopádně jsi po stránce formy někde jinde, než naprostá většina psanců a než kdy budu třeba já. Jestli je to pro tebe jenom takový trénink, děláš to skvěle. Pak možná stačí jen trochu ubrat na snaze o maximální dokonalost, přidat šťávu, správnou inspiraci a bude to ono. A tohle je asi snazší než perfektně zvládnout formu, takže k cíli už není daleko. Aspoň tak to vidím... a nezlob se za upřímnost.

Yanishka: Já jenom říkám, co mi ta báseň sděluje :).

Moc pěkně vyjádřená rozpolcenost. Ale nezní mi bolavě, polámaná (pozor na čárku) píšťalička je takhle docela spokojená. Ten stav nejistoty jí svým způsobem vyhovuje a nechce se vrátit do bezvětří, radši ať to ještě pořádně zacloumá...

oj... kdybych tě četla prvně, řeknu si, že asi splín, ale takhle to vidím spíš na tvořivý záblesk :)

Hezky zpracováno, ale strááášně smutný je to. (Jen drobnost - ne o jablcích, ale o jablkách.) Ale hlavně ti přeju, ať už je to vážně poslední básnička z téhle smutné série. Ať to zůstane schovaný jako krásná vzpomínka a jde se zas k něčemu veselejšímu. Těším se na to :).

Opravdu zajímavé, četlo se dobře a máš zvláštní uvažování. Komunikace s věcmi, potřeba kupovat si je dvojmo... to je opravdu podivné, ale možná jde jen o stylizaci, v tom případě podařenou.
Zarazila mě jedna část: "Líbilo se mi, že se stále ještě snaží navázat se mnou kontakt. Většina lidí to vzdá nejpozději po dvou větách; takoví mi nestojí za seznámení, protože mi nedají příležitost, abych je mohl/a poznat." Vyznívá to tak, že navenek od kontaktu odpuzuješ, dáváš najevo, že o něj nestojíš, ale zároveň oceňuješ ty, které neodradíš, takže se přes tvůj (předstíraný?) nezájem pokoušejí v komunikaci pokračovat. Jestli to chápu správně, je to podivný rozpor.
A taky mě pokaždé zarazí dvoupohlavnost tvých textů. Ne že bych byla tak zvědavá, jak to s tvým pohlavím je, spíš uvažuji nad potřebou ho skrývat. Co tě k tomu motivuje? Ono je i docela pracné všechno to uhlídat a každou koncovku zdvojovat...
Jinak mě potěšil popis brněnských reálií, na trhu jsem letos byla taky a možná i u toho stánku, jestli tam prodávali i kabelky... :)

hm, síla :)

Líbí se mi to civilní, nepatetické vyjádření... pro mě o to silnější.

Jako těžkej racionalista ti naprosto přesně rozumím. Moje zkušenost je taková, že rozum s emocemi (tohle "já myslím" totiž není nic jinýho než "já to tak cítím", prostě emoce) se nikdy nedomluví, jde o dva různé a navzájem nesrozumitelné jazyky. Moc hezky jsi to vyjádřil.

Moc krásná. Má nápadité a vtipné momenty, ale celá je prostě fajn, taková od srdce.

Je to opravdu hodně živé a hořké bloudění. Asi hrozný duševní stav, ale právě z něj, z toho přetlaku v hlavě, vznikají nejsilnější básně, tak to prostě je.

To je smutný. Ale přesto z toho mám pocit, že tohle není trápení "na krev". Buď jenom odjela a zas se vrátí. Nebo je to o rozchodu, ale ne zas tak bolestném. Nebo je to celé jen fantazie. Nebo něco úplně jiného :).

Není to špatné, hezká myšlenka, ale trochu mi nesedí gramatika. Čárky jsou určitě špatně a "kam ví až smějí dojít" zní divně.

Píšeš, že je v pořadí, tak tomu s tím kamarádstvím moc nerozumím...

Uf, drsný... Pro mě není horší představa, než čekat, protože jsem (údajně) v pořadí. Zní mi to jako že je čas odpískat, ale to je možná jen můj falešný dojem z textu.

Paráda. Já za tím tedy vidím jasné vyjádření k aktuálnímu dění a o sultánovi s šaškem na oslovi mám zcela konkrétní představu. Jestli to tak myšleno nebylo, nevadí, mě rozhodně oslovila.