Začátky bývají naivní a kostrbaté, ale i v nich se obvykle najde kvintesence toho, co se mnohem později rozvinulo. S každou změnou (k lepšímu) si člověk zpětně uvědomí, na jaké aktuální potřeby měl chuť reagovat. Naše potřeby nás vedou kupředu. Až budeme staří dědci budeme psát buď těžkopádné existenciální kváky plné pohrdání světem, nebo třeba naopak lascivní jednoduché říkánky bez špetky umělecké hodnoty, protože budeme mít docela jiné potřeby než teď, když jsme na vrcholu tvůrčích sil ... někteří. Já už třeba ne.

mužské nebo ženské?

Vsázíš ve své poezii na osvědčené věci. Pole, květy, chléb, prostý stůl a ubrus, strom... a dáš těmhle dobře se čtoucím slovům ten správný prostý motiv. Výsledek je tak milý a obyčejný, že si můžeš dovolit psát o jakékoliv vážné myšlence a samotný výběr slov jí dá tu pravou intenzitu. Líbí se mi, jak píšeš. Dovedeš stručně a výstižně popsat detail, který je běžnému pohledu skryt, to je pro básníka nesmírně významná vlastnost. Leckdo píše básničky, ale málokdo umí vyhmátnou krásu prostých věcí a ještě míň lidí to umí popsat tak, aby tu krásu ocenili i ostatní.

... ale abych tě neuvedl v omyl, forma se mi nijak zvlášť nezdá. Není to současné. Cosi mi vadí.

Ano, ten Baudelairův pohled na ženskou krásu je možná v každém muži. Muž, pokud je to taky básník, proplouvá mezi ženami jako chladná voda v letním žáru a ztrácí sám sebe a nechápe proč.

V nezvyklém žáru letošního léta je těžké procházet ulicemi ve stínu starých paláců a tisíciletých platanů, procházet mezi vámi ženami - Medůzami - a neohlédnout se, nezkamenět, nedat na sobě znát své potlačené frustrace a fantazie. Pak se člověk zastaví před výlohou a po chvíli si uvědomí, že nehledí dovnitř, ale odrazem od skla výlohy sleduje plynulý proces toku lidstva ze svými zády, tu pestrost, ty vůně, ty dlouhé vlasy... Cosi v té alegorii žen a květin je. Je to zakódováno kdesi hluboko v genetické hádance vesmíru. Mezi řádky zamilovaných básní, mezi řádky průměrných slov a předložek a částic, z jejichž kombinace vzejde sice pokaždé něco jiného, ale podstatou se stále dotýká pravěké pravdy. Taky kdesi tady v těch řádcích TO JE. Někde.

Náhodou, je to hezké, proč hned klišé? Dobří básníci přece nemusí psát jen ódy, poznají se i podle maličkostí.

To je krásné - káva chudých. To si zapamatuju.

Káva jako téma nikdy nezklame. Už jen to slovo voní.

Pročítám se zpětně tvými díly a užívám si. Četl jsem už nejednou a z paměti je smazal (až na pár výjimek) a tak je čtu znovu jakoby poprvé. Myslím si, myslím, nakolik vzdálená je dnes realitě má zidealizovaná platonická představa Tebe. Nakolik se liší autorka těch drsněji pojatých básní dneška, od té básnířky s duhou v očích tehdejších časů.

Bože jaký to pravěk je dnes rok 2015! Ukazuje se, že poezie je jako krásný strom. Rychle vyroste ze zeleného proutku ve statný plodící kolos, ale tvrdne při tom. Tvrdne a dřevění. A přestože je stále obdiv budící a precizní ve své mohutnosti, ta bujná a pošetilá roztomilost zeleného kmínku je natrvalo pryč.

Máš talent vyhmátnout pro konkrétní báseň vhodnou fotku. Jakou bys dala tady?

andrew_maxwell: Vlastně i o marnosti snažení se. Ono první se mi v mysli zjevil tenhle obraz, tak jsem ho zpracoval. Jak když se ti zdá sen a ten teprve analyzuješ, abys poznal, co ti tím chce podvědomí říct. Já tuto básničku beru jako marnou snahu o záchranu dětství. Sleduju malé holčičky, jak se lopotí na průlozkách v touze hrát si do konce života, ale čas teče a čas je choroba na kterou zemře každé dětství.

Tak nějak.

To je pěkné. Má to svůj poetický výraz a jak jsem si (velmi plasticky) vybavil ten maják a moře a racky, měl jsem dojem, že jsem ve Franciii. Takové podivně povědomé mi to přišlo.

Je příjemné na psancích narazit taky na něco, co si člověk přečte i dvakrát, třikrát za sebou. Snad aby dekódoval, proč jej ta báseň zaujala, nebo prostě pro ten poetický prožitek.

No. Nic nového. Kradlo se a podvádělo i za Libuše kněžny. Poezie se od té doby rozvinula a taky satira se dneska píše vkusněji.

No jo, ono se ukazuje, že car ropucha je až nepochopitelně oblíbený.

Pěkná alegorie. Ale okna v Kremlu nevytluče. Kdesi vskrytu pod dekou ji můžeme pohladit.

hmm

to jo

ale čí tady vlastně popisuješ?

Pěkné. Jen mi to přijde málo konkrétní. Ono, aby člověk bolest dost procítil, měl by o ní vědět víc, nestačí jenom, že je. Žese někomu děje a jak, ale proč vlastně. To mi tu chybí.

Psavec: Ahoj, díky za komentář. Už to vypadalo, že tahle básnička zapadne.

Ach ohýnku pod nebesy,
v tuhé šedi ledna, kde jsi?