Dočetla jsem a připadá mi, že moc teoretizuješ. Snažíš se vměstnat do pravidel něco, na co jsou pravidla krátká, resp. nikdy neplatí pro všechny a často se porušují, jak se o tom přesvědčili už mnozí jiní před tebou, od církevních otců až po Plzáka a spol.
Různých proměnných je v lidských vztazích až příliš mnoho, a i kdyby tvoje dlouhá úvaha byla ještě tisíckrát delší, zdaleka je všechny nepostihne. Záleží na každém, jak má tohle vnitřně nastaveno, navíc se jeho nastavení ještě může měnit v čase, jak to proběhlo i u tebe. Klíčový bude jeho vztah ke konkrétní osobě, takže třeba u jedné partnerky ti nevadí skoro nic, hlavně že ti o tom řekne, a pak přijde jiná a začneš šílet jenom z představy. Ale ani tohle samozřejmě není dané, šílet budeš třeba rok a pak to zase bude jinak. A ty bys na to chtěl stanovit pevná pravidla, takhle to prostě mám a hotovo? Takhle je to správné a jinak ne? Blbost. Bavíme se o emocích, na ty je racionalita krátká.
Ještě poznámka, v závěru mě zaujalo, že jsi "normálně dovolovat partnerce sednout si do čajovny s kamarádem". Zvláštní formulace, to se tě fakt musela dovolovat? :)

Opravdu krásná a nejvíc se mi líbí konec. Je tam spousta zajímavých spojení a obrazů.

Hezký, podměsíc se mi líbí.

Opravdu bolavé. Hezky jsi to vystihla.

Je to fajn, i když trochu nesourodý.

holka.přes.ulici: Děkuji za krásný komentář.

Niterná báseň, tak nevím, jestli rozumím. Ale zní mi tak odevzdaně. To už bych se opřela radši o vodu než o slova, ta mi připadá pevnější :).

Jenom postřeh. Celkem často zmiňuješ fyzickou krásu své dívky (nebo dívek, co já vím), fakt je pro tebe tak důležitá? Nějak mi tohle povrchno nesedí k tomu, co jinak píšeš.

No jo, taky zrezavíme. Memento mori. Dušičková by se mohla jmenovat.

To křupání je obrazný, stejně jako oči nejsou drcený doopravdy, ale když se drtí, tak to křupe :). Moc děkuji!

Hořká, ale fajn. Smutek okořeněný sebeironií je pro čtenáře stravitelnější. (Ale možná je to jenom můj pocit a někdo má čisté smutnění rád.)

Krásná. Smutná, ale tak bezbolestně, nostalgicky, smířeně.

Na povídku hodně stručné. Spíš obsah povídky ve třech větách rozdělených do čtyř veršů (což je u povídky taky divné).

Začátek se mi líbí, ale potom mě ruší přechody z rýmů do nerýmů a zpátky. To už je lepší se na rýmy vykašlat, než takhle polovičatě.

Vstříc sýře?

Pobavilo, tahle depka se neschovává, ale pózuje se vztyčeným prostředníkem. Marnost vyskočila na mladého hřebce a zatančila rodeo.

Krása. Má zvláštní vnitřní řád, na první pohled nepostřehnutelný, výborně ladící s obsahem. Obrazy ze slov mě přenesly taky do kopců.

Je hravá a zároveň hluboká, oslava svobody a volnosti, líbí se mi. Krásně recituješ. Jenom jedna drobnost mě zarazila, do "verše to se nám nestává" by mi logicky pasovalo spíš "jim".

Moc se mi líbí, slova a obrazy jsou jako kulisy na scéně, ale samotný děj se schovává až z nimi a divák - čtenář může hádat, co se tam vlastně odehrává. Olivy hezky vyvažují odkazy na klasiku a kotví příběh v naší době. Za mě super, těším se na další.

Otravné zvuky, otravné vzdechy, furt tady nějaká klečí nebo brečí. Je to holt otrava, bejt tak chtěnej. Chudák Casanova :D