Pakliže není už básně nenapsané a není citů a slov nevyjádřených, musí se všechno zopakovat a všechny ty básně, city a slova budou znovu, jakoby poprvé...

Tak tohle neznám.

Jednou se všechno vyplní. Tedy alespoň to dobré. Až budou napadeni a zahubeni ti oficiálně dobří, kteří jsou tajně zlí. Rozloží se v jejich paralelním světě.

Ilumináti, vládnoucí světu, jsou ve skutečnosti Pekelní lidé.

Jak se to vezme.

On je kočičí život, a kočičí život. Nejméně jeden z nich bychom nechtěli.

Pokud vím, tak nejvíc si vymýšlejí Pekelní lidé. Vždycky něco vymyslí a ti normální jim to vždycky uvěří.

Pravé štěstí je rozumné a přesně vypočítané tak, aby vydrželo věčně.

Proč jsme, proč žijeme? Hlavně proto, abychom prostřednictvím našich pocitů transformovali, co má být jejich pomocí transformováno.

Zajímavé i zábavné. Končí to otázkou, na kterou si autor, možná i správně :-), odpověděl sám.

No, váš příspěvek končí hezkou nadějí, ale to by tu duši člověku nikdo nesměl vzít. A pokud jde o ztrátu blízkého člověka, zde je citát ze seriálu Kung Fu:

"...when we truly love, it is never lost. It is only after death that the depth of the bond is truly felt. And our loved one becomes more a part of us then was possible in life."

Komentuji to tak, že to nekomentuji, protože při pokusu napsat komentář jsem se přistihl při tom, že myslím na něco úplně jiného.

Samozřejmě, v Osud se věřit dá. Existujeme v uzavřené realitě, kde je všechno naprogramované (= předurčené).

Život má být kombinací stereotypu (sebeláska, individualita, stabilní dobro i zlo atd.) s pestrostí (střídáním lásek i nelásek, prostě různých impulsů). Jako když vám hrají na vaše oblíbené hudební nástroje většinou pokaždé něco jiného, ale pravidelně se vrací i k tomu samému, jakoby ohranému.

Nejen ten druhý nás nemá přečtené, ale ani my sami sebe. Kdo, kromě Superboha, sám sebe skrz naskrz zná?