Uááá ten kečup má vlastní inteligenci

POPIŠ BORDEL VE SVÉM POKOJI:
Po zemi je hromada špinavého prádla a papírů.
Na stole je talíř, se vším čemu se dá říkat zbytky...
Uschlá slupka od banánu a shnilá mandarinka jsou to nejmenší, co tě může v tuto chvíli napadnout a omráčit.
Na stole se ještě povaluje obal od čokolády s drobky.
Pod klavírem už neleží talíř se zaschlým kečupem... vidím to tak, že buď se dostal do stádia vlastní inteligence a odešel do světa, a nebo ho odnesla mamka....
Už si ani nepamatuju jak dlouho jsem neměla pribiňáka, přesto jeden prázdnej kelímek leží na stole. Okolo se povaluje spousta knížek, nedojedených sušenek, poloprázdných láhví od limonád a špinavého nádobí.
Přesuneme se k posteli.
Plná čistého i špinavého prádla, odstřižků z časopisů (dělala jse si v noci před tejdnem koláž do rodinky) plyšáků, knížek a malých mističek od nakrájené zeleniny.
V poličce nad postelí, sídlí za velkým plyšákem Amáta... Moje už TŘÍCENTIMETROVÁ plíseň..... pěstuju si ji..
A nakonec, hřeb našeho večera, je dvoumilimetrový prach na všem, co jsem již pár měsíců nepoužívala jako například klavír, lampička, skříň, nebo šuplík na učení :-D

PŘÍBĚH:
Dnes se ale zaměříme na kečup, který se dostal do stádia vlastní inteligence a odešel do světa.

Kečup ležel rozplizlý na talíři. Jeho „panička“ si ho dala na talíř víc než chtěla, a nechala ho tam.
„Kde to jsem ?“ řekl si kečup, a vzhlížel ze země. Prohlížel si celý pokoj. Díval se a díval, až nakonec na talíři zaschl. Odloupl se, a rozhlédl se pořádně na obě strany, než přešel pokoj. Vyhnul se špinavým ponožkám, stohu časopisů, igelitového pytlíku s knoflíky, a dvoum zeleným gumičkám do vlasů. Přišel až ke stolu, a pomalu se vyšplhal až k otevřenému šuplíku. Nahlédl dovnitř, a uviděl hory ze zbytků vlny, a kopce ze zmačkaných papírů. Podivil se, a šplhal dál. Další šuplík byl zavřený, a tak si ani neodpočinul, a vyšplhal se až na úplný vršek. Naskytl se mu pohled na mnoho věcí. Na modrou konvičku na zalévaní květin, na uschlou kytku :D, na nedojedené sušenkové čokoládové keksy, obal od lentilek, roztrhaný časopis, nedodělaný domácí úkol, vyschlý lak na nehty, dvě knížky, šperkovnici, prázdný kelímek od pribiňáčka, uschlé pytlíky od čaje, rozházená cédéčka, čokoládového mikuláše a hromadu žlutých peříček a oranžových korálků, vysypaných všude možně. Propletl se spletitým bludištěm předmětů a zamířil si to přímo k sušenkám.
„UA UA UA UA“ Zakřičely čokoládové keksy a vrhli se na bezmocný kečup.
„Nechte mě být, jsem jemný kečup, nepálím, nic vám neudělám“ bránil se kečup. Sušenky se na něj jen podezřívavě podívaly, ale ze svých čokoládových praciček ho nepustily.
„Zavolejte Velkého Santo-mikuláše“ Zavelela jedna sušenka, a dvě další se rozběhly okolo vyschlého laku pryč. Kečup se jen zmateně rozhlížel.
Po krátké chvíly, přišly dvě sušenky zpátky, a přivedly s sebou i obrovského čokoládového mikuláše, oděného v čeveném celofánu.
„Ó všemocný“ sklonila se sušenka, až to v ní zlověstně křuplo. „Tento vetřelec si říká Kečup Jemný“
„Jsem jen zvědavý, chtěl jsem se podívat jak se žije tady na stole.“ Řekl kečup.
„Ó já moudrý všemocný Santo-mikuláš, soudím tohoto vetřelce k rozmočení“ usmál se svými chladnými ústy právě ve chvíly, kdy začaly sušenky hlasitě skandovat:
„ROZMOČIT, ROZMOČIT, ROZMOČIT“
Vyzvedly ho svými pracičkami nad kulaté hlavy, a nesly ho k velké modré konvičce na zalévání květin. Nezapomínaly při tom stále sborově opakovat svůj pokřik. Santo-mikuláš skákal v čele. Neměl nohy.
Když všchni došli a doskákali až ke konvičce, Santo-mikuláš umlčel rozvášněný dav čokoládových keksů jedním mávnutím své ruky.
„Nechť pomsta započne!“ Zakřičel, a sušenky si začaly kečup spodávat nad hlavami dopředu až k Santo-mikuláši. Ten ho vzal do svých studených čokoládových dlaní, pokrytých celofánovými rukavicemi a vyzvedl ho do výšky, až na samý okraj velké konvičky.
„UA UA UA UA UA UA UA“ Zaslechl kečup z dola.
„Zachrání mě někdo ?“ pomyslel si, když se ozval ženský křik. Nezněl nijak vystašeně. Spíš bojově a neůstupně. Náhle ho něco srazilo na zem, a když se probral z šoku, byl Santo-mikuláš na dvě půlky, a z většiny sušenek zbyly jen drobky.
„Ahoj, já jsem Amáta“ usmála se plíseň, ve skleničce. „Vyvinula se u mě telekineze, proto jsem ti přilétla na pomoc. Už žiju dva měsíce na poličce nad postelí. Ani nevíš jaké jsi měl štěstí. Mohli tě rozmočit"
Kečup jen ohromeně zíral na Amátu, s otevřenou pusou a jen párkrát zamrkal, jakoby nemohl uvěřit tomu, co se právě přihodilo.

To be continued Pokračování příště, pokud bude nějaký ohlas nebo komentáře :)