Takový je život?!

„Ty už ses zase prala!“
„Ale mami…když ona mi nadávala…“ pokouší se bránit drobná osmiletá brunetka.
„Nadávala? Aspoň si nevymýšlej!“ zaburácí maminka a nechá plačící dcerku stát uprostřed pokoje.
Z dálky k holčičce ještě doléhá: „To si nemůže najít kamarády a dát mi pokoj?!“
Ne, kamarády si opravdu najít nemůže. Nikdo se s ní nechce přátelit. Nikdo ji nemá rád. Ani sama neví proč, nikdy nikomu přece nic neudělala, vždycky byla ke všem milá a vstřícná, ale stejně nikdy neměla přátele.

Jedinou kamarádkou zůstává stará kniha plná příběhů o vílách a trpaslících, jejíž ohmatané listy napovídají, že dívka v ní listuje každý večer před spaním. I dnes si holčička láskyplně prohlíží prastaré kresby nádherných nymf. Najednou, jakoby se jeden z obrázků stal skutečností.

Ocitá se na paloučku plném voňavých květin, zpívajících ptáků a tančících víl. Jedna z nich k dívce přichází a s úsměvem jí podává ruku. Holčička si ji bezostyšně prohlíží, sleduje dlouhé rovné blonďaté vlasy poletující kolem milého drobného obličeje, který se celý usmívá i nádherné růžové šaty tolik připomínající letní vánek. Opatrně vloží svou ruku do dlaně, kterou ji víla stále ještě nabízí. Ruku v ruce se pomalu procházejí nádhernou krajinou, která se na tomto neznámém místě rozprostírá. Hebká tráva, voňavé květiny, zpívající ptáci a modré nebe dívenku úplně okouzlí. Její společnice najednou odněkud vyloví panenku, nápadně se podobající jí samé, a podává ji své nové přítelkyni. Ta ji s úsměvem přijímá a opakuje jediné slovo - DĚKUJU. A neděkuje jenom za překrásnou panenku, ale i za přátelství, které jí víla projevuje.

„No tak už vstávej! Musíš do školy!“ volá kdosi.
Dívka se zavrtí, až postel hlasitě zasténá.
To byl jenom sen? To není možné! pomyslí si rázem probuzená a začne horečně hledat panenku, kterou dostala od své nové kamarádky. Ale panenka nikde.
Byl to jenom sen. Nikdy nebudu mít opravdovou přítelkyni…
Zasmušile se loudá do koupelny a přemýšlí, jaký krutý žert si na ni dnes zase spolužáci vymyslí.

Když jen několik vteřin před zvoněním vchází do třídy, automaticky se podívá ke své lavici a nemůže uvěřit vlastním očím. Jediné volné místo ve třídě, místo vedle ní, už není prázdné! Sedí tam její víla ze snu! Honem se rozeběhne ke své židličce a posadí se. Nemůže se dočkat, až pozdraví svou novou kamarádku. Chvíli na ni s otevřenou pusou zírá. Prohlíží si ji od hlavy až k patě.
„Co tak vejráš? Už vim, proč mě před tebou varovali!“ říká „víla“ a se štítivým pohledem posunuje svoji židli co nejdál.

VÍLA ZE SNU SE DNES NEKONÁ…