Když se ucho utrhne...

Stoupal do schodů. Rázně a rozhodně. Hlasitě oddechoval,v pravidelném rytmu tloukl poloprázdnou taškou do zábradlí - plesk, plesk, bum, bum –symfonie pro dvě nohy a jednu ruku. Poprvé po dlouhé době se těšil domů, protože dnes…dnes to všechno skončí. Na tváři se mu objevil úsměv. Tenký jako srpek, ostrý, chladný a rozhodný. Vsunul klíč do zámku. Vstoupil do dveří.

„Hele, hele, to je Pepan!! Pepane poď sem a sedej!“ Zařval na celou hospodu vousatý chlap. Pivo, které stálo před ním, nebylo první. A určitě ani poslední. Pepan si povzdechl. Vašek, to mu ještě scházelo. Nicméně přisednout si musel. Když vás pozve štamgast…není úniku.
„ Co tak smutně, chlape?“ Dalšího spolusedícího Pepan neznal, ale tady se na zdvořilosti nehraje.
„ Dej si pivko a bude hned líp,“ praštil neznámý pěstí do opěradla židle. Číšník na druhém konci místnosti ani nemrkl a přesunul se i s tácem ke stolu, nad kterým Pepan nerozhodně stál. „ Šéfíku, tři pivka a jednoho rumíka, jo?“ Vašek objednal. Chytil Pepana za ruku. Nekompromisně ho stáhl na židli. Na stole přistály tři dvanáctky a jeden Božkov. Číšník je oplotkoval na papír zdobený pivní pěnou. Pepan si povzdechl a zazdil rum do piva. Než pingl zmizel za pípu, měl v sobě už polovinu a rovnou si objednal další. Vašek a neznámý se usmívali. „ Bodlo, chlapi, bodlo,“ Pepan si otřel pěnu z vousů a usmál se. Cítil hořkou chuť na jazyku a kupodivu mu už bylo lépe. Zapomněl, jak je to skvělé. Jak to bývalo skvělé.

Dívala se z okna, vyhlížela muže, na stole chladla káva. V kuchyni tiše tikaly hodiny a vrněla digestoř. Na sporáku se sušila večeře a tma pomalu přicházela na návštěvu. Seděla. Sama. Smutná. Možná kdysi byla mladá, ale čas setřel všechnu krásu a zanechal jenom spoušť. Povzdechla si a sklonila se nad papír. Soused Macháček mezitím v koupelně zápasil s bojlerem a neslušně nadával. Rostl v ní vztek na nepřítomného muže a navíc jí dýchal na krk termín. Musí vymyslet konec.Musí. Mysli. Mysli, zatraceně! nadávala sama sobě, protože se jí práce nedařila. Přece nemůže být tak těžké dopsat konec tomuhle zamilovanému cajdáku. Jenže bylo. Zatraceně těžké, když veškerou romantiku zabila realita.

Pepan v sobě měl třetí pivo. Lehká hlava, těžší nohy, ale nic, co by nezvládl.Rozhodl se – nadešla správná chvíle na milostné problémy. Vašek poučeně přikyvoval hlavou a Pepan si vyléval srdce.
„ Rozumíš? Ona je tak…bože…dřív to byla kočka…to byla, ale teď?“ Pepan vyvalil oči. Hlasitě si říhl. Ústa mu naplnila pivní břečka. Polkl. „ Říkal jsem si, že je trochu střelená, už když jsem ji poznal, prej chtěla být spislov…spisvol…spisovatelka. Jo to víš, že psala a taky jí to brali…dřív…bože, vždyť já si ji bral proto,že uměla vařit…,“
„ Ale to umí furt ne?“ Skočil mu do řeči Vašek.Její husa se zelím. Delikatesa. Skoro jako hospodský guláš.
„ Nojo, furt,“ ponuře přikývl Pepan. „ Ale to psaní, to už jí nejde….dřív mě nutila si to jenom přečíst, ty jsi…nejlepší kritik.Copak já tomu rozumím? Nějaký zamilovaný kecy, do Vlasty nebo do Květů, prej jak by ses choval, kdybys byl baron a zamilovanej do dvou žen a …“
„ Vobtáh bych je. Obě dvě,“ Vašek smíchy málem spadl z židle. Tohle mu připadalo jako naprosto logické řešení. Pepan se zatvářil uraženě. „ Nepřerušuj furt. Copak jsem nějakej patnáctiletém puberťák, abych vymýšlel konec k povídce nějaký třináctky, která je zamilovaná a von ji nechce? A tak chce spáchat sebevraždu? Prej, jak bys to udělal ty, kdybych tě nechtěla? Takový blbosti!!!Nemůžu za to, že to šlo od desíti k pěti, teďka jí ty blb…osti neberou ani v Top dívce nebo kde…a nejhorší je to, že jí to furt nedochází, cpe mi to horem dolem a chce slyšet, co já na to, strká mi to do tašky a nechává na stole.“
„ A co ty s tím?“
„ Co by, balím do toho svačiny,“ poslední slova zmizela v záchvatu smíchu. Pepanovi bylo po dobře. Po dlouhé době. A po šesti pivech.Zaplatil. Každá pohádka jednou skončí, pomyslel si hořce při pohledu na svůj účet. Vydal se na cestu domů. Rozhodnutý jednou pro vždy. Nezvratně, nelomně. A jeho odhodlání se stupňovalo s každým krokem, který udělal. S každým schodem, na který vystoupil. S každým výdechem.Vsunul klíč do zámku. Vstoupil do dveří.

„ Kdes byl?“ Zaječela Františka na svého muže, sotva zahlédla jeho hlavu ve dveřích kuchyně. Pepan se zarazil, chvíli trvalo, než nabral dech.Všechna slova, která si připravil cestou z hospody, se mu vykouřila z hlavy. „ Co ty seš za člověka?! Na tebe se spolehnout, to už jsem si to mohla zařídit sama!!“ odhodila tužku. Spadla na zem, zlomila se. Františka přešla k muži ještě blíž a do nosu jí uhodil pach piva. „ Á pán chlastal, to jsem si mohla myslet!A já na něj čekám s večeří, že já se morduju! A navíc jsi to ani nečet, co? Jen se přiznej, že…“
„ Drž hubu!!“ Zařval Pepan. „ Na všechny ty tvoje povídky ti seru, strkej je sousedům, strkej je ženskejm v krámě, utírej si s nima zadek, ale už nikdy mi je nestrkej pod nos!!“ Cítil se jako sprinter na olympiádě. Zhluboka a sípavě se nadechoval. Konečně. Jsem volný, pomyslel si. Svoboda.
„ Pepánku…,“ špitla tiše a oči se jí zalily slzami.
„ Pepánku…já myslela tu esemesku, co jsem ti poslala,“ rozplakala se. Pepan zůstal stát jako opařený. Pomalu vytáhl z kapsy mobil. Jedna přijatá zpráva. Otevřel ji. „ Kup někde rohlíky, mlíko, jogurty a spěchej. Má přijít Macháček kvůli bojleru.Prý jste dohodnutí. F.“
Z koupelny se vymotal soused Macháček, kterého přilákala hlasitá slova. Zmateně se rozhlédl po kuchyni a napřáhl k Pepanovi ruku. A ten mu ji, také zmatený, beze slova stiskl.