O dvou introvertních veverkách

Před několika lety v sídlišti Lesná žila mladá veverka jménem T. Měla křivý ocas a řídkou roztřepenou černou srst. Trochu záviděla ostatním veverkám jejich hezké zrzavé ochlupení a symetrický ocas, ale byla hodná a přála jim to. Přesto ji to trápilo. Žila daleko od ostatních v opuštěné ptačí budce a měla v ní za vrstvou slámy ukrytou sbírku svých nejchutnějších semínek a oříšků, kterou trpělivě udržovala. Dobře věděla, kde který druh roste a na co si dát pozor při sbírání a toužila radit ostatním veverkám, a být tak užitečná. Ale ty o to nestály. Když byla poblíž, pokaždé se bavily jen o svých ocasech, péči o chlupy a jak být co nejroztomilejší. T. se cítila smutná a nepochopená.

Jednoho květnového večera, když se v jižní části Čertovy rokle rozsvítilo pouliční osvětlení a severní část potemněla, potkala T. veverku jménem C. Když se jí zmínila, že má sbírku semen a oříšků, C. zvědavě zamrkala a usmála se. Od té doby se o sebe zajímaly, stýkaly se častěji a povídaly si.

C. znala také nějaké oříšky. T. vybrala jeden druh oříšků, které měla ráda, a dala jí ho ochutnat. Chutnal jí! T. to udělalo velikou radost. Nabídla jí jiný ze svých oblíbených oříšků, který jí samotné velice chutnal. C. ho ochutnala, ale zavrtěla hlavou. Nechutnal jí. T. byla zklamaná, ale C. řekla, že to nevadí, a tak se stýkaly dál.

Zatímco T. jako většina veverek vstávala ráno, přes poledne se vracela do hnízda (v jejím případě budky) si odpočinout a večer usínala, C. se probouzela až odpoledne a vydržela vzhůru i po půlnoci. Přes noc, zatímco T. spala, nasbírala C. pět svých nejoblíbenějších druhů oříšků a následující odpoledne je nabídla T. T. ani jeden z nich neznala a byla jí za to moc vděčná. Všechny je ochutnala a dva z nich jí velice chutnaly. To udělalo C. radost a řekla T., že ji má ráda. T. odpověděla, že ji má také ráda, a byla to pravda.

Jaro bylo vystřídáno létem, léto podzimem, a když opadalo listí ze všech listnatých stromů a jehličí z modřínů, už dávno nebyla žádná semena ani oříšky. Venku mrzlo, C. a T. si připadaly starší a dospělejší a bylo čím dál těžší vylézt z hnízda. Přesto se občas setkávaly, vyprávěly si příhody ze života a každé z nich připadal život té druhé zajímavější než ten její. C. vyprávěla o třpytivých hvězdách, které se v noci objeví na obloze, když se veverka dostatečně vzdálí od světelného smogu, a o tom, jak má každá cesta v noci svoje jméno a pocit, úplně jiný než ve dne. T. jí vyprávěla o chladivé ranní rose, o východu slunce a nejjemnějším dopoledním vánku. C. vyprávěla, jak jí jednou pronásledovala obrovská sova, nejspíš výr velký, protože lezla po špatné cestě, ale hbitě kličkovala a sova místo ní nakonec chytila nějakého jiného hlodavce, T. jí zase vylíčila, jak ji honila doga, největší pes, jakého kdy viděla, a T. před ní utekla na strom.

Spolu jim bylo příjemně, podporovaly se a zažívaly vzácné pocity pochopení a soucitu. Jednou, když bylo T. smutno, jí C. naslouchala a chápala všechno její trápení, což T. nesmírně pomohlo. Jindy se zase cítila sklíčeně C. a napravilo jí náladu, když jí T. vylíčila jeden ze svých nejpříjemnějších dnů.

Když se scházely, vůbec jim nezáleželo na tom, jaké má T. chlupy, ocas či pohlaví. Veverky nemají pohlavní dimorfismus a ani jedna z nich nechtěla, aby spolu žily či aby se snad pářily. Chtěly se jen stýkat a sdílet svoje příjemné i nepříjemné pocity, strasti i slasti, protože k životu patří obojí a jedno bez druhého nemá smysl. Chtěly se o sebe navzájem zajímat a podporovat se. A když se rozešly, vzpomínaly na to, co si řekly, a to bylo ještě hezčí, než když byly spolu, protože se přitom projevoval vzpomínkový optimismus.

Po čase přišlo opět jaro, sníh roztál a kolem chodníků se objevily první květy. Toho roku si každá z nich našla svoji cestu životem, ale na tu druhou přitom nezapomněla. Ačkoliv měly obě řadu mláďat a věnovaly jim spoustu času, stýkaly a podporovaly se šťastně až do smrti.

Dnes už jsou obě mrtvé, protože v přírodě se veverky dožívají jen zhruba tří let, ale prožily příjemné a naplněné životy a jejich potomstvo žije dodnes v korunách stromů a návštěvníci sídliště Lesná mohou občas některého z jejich potomků spatřit, když jsou potichu a dívají se kolem sebe.

-- „V noci má každá cesta svoje jméno a pocit, úplně jiný než ve dne...“