Trochu těch monologů...

Je pochmurná páteční noc. Noc Londýnského předměstí, stejná jako včera. Já, vyhaslý stařec sešlý časem, sedím za oknem svého směšně malého bytu a probírám se starými fotkami z války.
„V té době jsem byl zlo, krvelačný zabiják tehdejší doby, omyl světa, něco jako papež, který se ocitl v pekle.“ Uvařím si ještě jeden šálek černé kávy a pustím se do prohlížení. Fotografie jsou pro mne i po přešlých šedesáti letech živé, jako by byly pořízené včera. Přemítám očima z obrázku na obrázek. „Jsem zrůda“ okřiknu se hlasitě a fotky zahodím do kouta. „Prolil jsem tolik krve a zmařil tolik lidských životů. Sám sebe se ptám, proč už dávno nevisím? Že chápu marnost života až teď? Jako stařec neschopný si sehnat sám noviny, směju se střepům rozbitého zrcadla ve své koupelně. „A hele, pořezali mne, a opět něco cítím“. „Jako slavný diktátor svého režimu, býval jsem příkladem pro nejednoho malého kluka. Ve srovnání se mnou byl ďábel jen malým počůránkem hrajícím si se zbytky jídla od večeře. Směšné že? Tehdy se mnou lidé doopravdy cítili, že mohou nenávidět. Bylo to přeci jen málo?“ Ztrácím se ve vzpomínkách. Je pozdě večer a dopíjím svou třetí kávu, se slzami v očích prohlížím hromádku fotek a vzdychám, a vzdychám. Právě odbíjí jedna hodina, otevírám lahev skotské a neomaleně do sebe nalévám téměř půl litru delikátní skotské. Začne se mi motat hlava, pokoj se zdá prapodivně pohyblivý, pláču. Přes omámené smysly zahlédnu jedinou vzácnou fotku mé sbírky.“ Jediná šťastná vzpomínka, ach.“ Na obrázku z části zalitém mými slzami jsem byl se svou tehdy naprosto jedinou kamarádkou, jedinou ženou, dívkou, dámou. Byla tam, ona jediná má drahá Beatrice. S ní a jejím smíchem, s jejím odhodláním mě změnit, s její touhou po dotyku jsem si připadal čistý. Byla to osmiletá roztomilá holčička.
Stal jsem se něco jako její otec po smrti jejich rodičů. „Ach ten paradox, sám jsem je zabil.“ Přistihnu se, jak klečím na podlaze, tisknouc si svou drahou na hruď. Třeba tam někde mé peklo přežila, třeba tam někde je, třeba cítí mé objetí, třeba ach třeba. „Proč ona? Ach proč?“ šeptám fotce. Vstávám a odcházím do koupelny s tím magickým obrázkem. Sbírám poslední síly a vytahuji žiletku, lehce přejedu své zápěstí tou chladnou ocelí a asi po deseti minutách padám do vany plné krve. ,,Přišlo to tak rychle‘‘ šeptám, a s úsměvem si přemítám, jak fotka, která mi byla šťastnou cestou celá léta je i konec té cesty. Příliš se mi motá hlava, přichází konec, cítím to, s klidem v duši odcházím do pekel, jelikož umírám pro jediný úsměv mého života. Naposledy vydechnu, vydechnu pro ni!. Je pochmurná páteční noc a má lucerna zhasíná pro jedinou osobu v mém životě, kterou neposkvrnila má lhostejnost… Zbožňuji tě má drahá Beatrice…