Nezapomněli jsme na jeden druh lásky? A sami sobě tím ubližujeme.
03.01.2014 16 1098(18) 0 |
Nikdy neodolala shlédnout se v lesklých hladinách rybníčků. Zalíbená sama v sebe, vědoma si obdivu a lásky. Tančívala divoce podél horských říček, mladá a hravá, přeskakovala po oblázcích. Probouzela v srdcích touhu a utíkala dál do údolí, kde se z dovádivého děvčete stala na okamžik důstojnou průvodkyní klidně plynoucího toku. Zčeřila pak dlaní chladnou vodu a překrásný odraz bílých obláčků i oblých zelených kopců. Se smíchem slunečních paprsků hladila květy planých jabloní.
Zpívali o ní písně a ona běhávala polními cestami s náručí plnou darů, rozdávala je se štědrostí, oči lesknoucí se láskou k těm, jež ji milovali.
Malíři za ní přicházeli, aby ji zvěčnili ve stínu kvetoucích lip, v chladivých nivách i tajemných lesích. Bývala jim tak vděčná. Pózovala s ochotou i líbeznou milostnou nesmělostí.
Bili se pro ni stateční básníci ve svých verších, udatně hájili její čest, byla-li zhanobena cizím nepřítelem. Vytáhli do boje hrdými slovy a ostrými verši, neváhali pro ni své vlastní životy uvrhnout do bídy. Plakala pro ně v chladivých jarních deštích, s lehkým večerním vánkem šeptala jim do ucha svá nejhlubší tajemství.
Dnes se prochází se svěšenou hlavou nikým nepoznána. Šedá hmota betonu pohřbila mnoha z jejích míst, těch, které si tak hýčkala. Od hnědých kalných hladin vod odvrací pohled, ve strachu, jak smutný obraz by spatřila. Opuštěná. Hanobená svými dětmi. Bez jejich lásky. Naše Vlast.
Zpívali o ní písně a ona běhávala polními cestami s náručí plnou darů, rozdávala je se štědrostí, oči lesknoucí se láskou k těm, jež ji milovali.
Malíři za ní přicházeli, aby ji zvěčnili ve stínu kvetoucích lip, v chladivých nivách i tajemných lesích. Bývala jim tak vděčná. Pózovala s ochotou i líbeznou milostnou nesmělostí.
Bili se pro ni stateční básníci ve svých verších, udatně hájili její čest, byla-li zhanobena cizím nepřítelem. Vytáhli do boje hrdými slovy a ostrými verši, neváhali pro ni své vlastní životy uvrhnout do bídy. Plakala pro ně v chladivých jarních deštích, s lehkým večerním vánkem šeptala jim do ucha svá nejhlubší tajemství.
Dnes se prochází se svěšenou hlavou nikým nepoznána. Šedá hmota betonu pohřbila mnoha z jejích míst, těch, které si tak hýčkala. Od hnědých kalných hladin vod odvrací pohled, ve strachu, jak smutný obraz by spatřila. Opuštěná. Hanobená svými dětmi. Bez jejich lásky. Naše Vlast.
26.01.2014 - 17:17
uživatel smazán
Natom je velký kus pravdy líbí se mi ta báseň já sice začínám ale snad se polepším.
13.01.2014 - 08:49
Cítím smutek, když to čtu... stejný jsem cítila, když jsem se vrátila ze Švýcarska - a tak rychle přivyklá průzračně modrým řekám jsem najednou uviděla svoji milovanou Vltavu jinýma očima než dřív. Kažý pohled - na cokoliv - mě najednou bolel... Najednou jsem za vším viděla výčitku, jak by vše mohlo vypadat, kdyby... kdybychom nezapomínali na tuto lásku. Díky, Mannaz... :-)
05.01.2014 - 17:32
Davidsoft: Takhle já prostě naši zemi vnímám. Jako domov. A v domove by mělo být bezpečno a svobodno pro naše počínání, byť pošetilé. Snažila jsem se ukázat naši zemi jako krásnou, láskyplnou a štědrou. To základní, co nám dává příroda, co je to nejdůležitější, protože bez toho jsme všichni nahraní.
Děkuju za zastavení i za názor. Cením si ho, donutil mě se zamyslet.
Děkuju za zastavení i za názor. Cením si ho, donutil mě se zamyslet.
05.01.2014 - 15:45
Od začátku mi ten popis připadal až důvěrně známý, byl jsem zvědavý, zda se dozvím konkrétní jméno pro ten nevyjádřený podmět... a poslední věta mě překvapila a udivila.
Pod pojmem "vlast" si představuji něco metafyzického, nedovedu si představit její personifikaci, takže mi ta poslední věta nesedí. Představuji si pod tím spíš jakousi touhu po možnosti chovat se tak, jak je v textu popsáno - běhat polní cestou a rozdávat dary kolemjdoucím beze strachu, že mě někdo znásilní či zabije, zaplatí si dobrého právníka a projde mu to bez trestu. O něčem takovém sním. :-)
Nikdy jsem se nikam stěhoval, možná proto tuto miniaturu nechápu správně. Vlasti či domova si budu moci začít vážit, teprve až je na nějakou dobu ztratím.
Miniatura je to ale velmi hezká, líbí se mi.
Pod pojmem "vlast" si představuji něco metafyzického, nedovedu si představit její personifikaci, takže mi ta poslední věta nesedí. Představuji si pod tím spíš jakousi touhu po možnosti chovat se tak, jak je v textu popsáno - běhat polní cestou a rozdávat dary kolemjdoucím beze strachu, že mě někdo znásilní či zabije, zaplatí si dobrého právníka a projde mu to bez trestu. O něčem takovém sním. :-)
Nikdy jsem se nikam stěhoval, možná proto tuto miniaturu nechápu správně. Vlasti či domova si budu moci začít vážit, teprve až je na nějakou dobu ztratím.
Miniatura je to ale velmi hezká, líbí se mi.
04.01.2014 - 15:50
Jiří Turner: Dík za zastavení. I za úryvek. Karel Kryl byl ještě básníkem, co se bil a věděl za co.
04.01.2014 - 14:50
Prach dní, hedvábně hebký,
skryl bílé lebky do závoje,
prach dní, skelety sťatých
s pohledy svatých od orloje,
prach dní v pokřiku dlasků
skryl stopy svazků polosmyté,
prach dní zahladil stezku
s kameny stesku po zemi té, po zemi té.
K.K.
...člověk ani nemusí být emigrant, aby se jako emigrant cítil...
skryl bílé lebky do závoje,
prach dní, skelety sťatých
s pohledy svatých od orloje,
prach dní v pokřiku dlasků
skryl stopy svazků polosmyté,
prach dní zahladil stezku
s kameny stesku po zemi té, po zemi té.
K.K.
...člověk ani nemusí být emigrant, aby se jako emigrant cítil...
03.01.2014 - 22:33
tuhle Krásku také uznávám. Co já jsem po cestách za ní nachodil kilometrů...
03.01.2014 - 13:20
Yana: Děkuju za zastavení. Taky nejsem příliš vlastenecká a mrzí mne to. Nemám na mysli fanatický nacionalizmus. Ale obyčejnou hrdost a lásku k svému domovu. Máš pravdu, že velký vliv má otevření se světu, jaksi se pak ty rozdíly stírají. Ale nechci, abychom přišli o svou jedinečnost.
03.01.2014 - 12:30
jejej až mě zamrazilo při dočtení té poetické prózy, určitě ses dotkla velkého problému, dnes lidé, kteří jsou mí rodáci žijí po celém světě, uzavírají čím dál tím více svazky s cizinci, mají i dvě občanství, je běžné cestovat, oblíbit si jiné kraje jiné mravy, pak je jasné že ta naše malá vlast je jen místo kde jsme se narodili, já tedy jsem echt vlastenec ale nějak mě nenapadlo o tom s nikým mluvit, poptám se, zajímavé téma a opravdu je to škoda, hlavně pro nás samotné
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kráska : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Vůně života
Předchozí dílo autora : Marek Šedivoj