Arci.

Ukryté obrazy,
v kalužích po jarním dešti.
A zmáčené parapety,
zahalené v chladném plášti.

Silou lámající větve stromů,
přes střechy přehlédnout.
Vidět zase zpátky domů,
v teple zalehnout.

Kroky stejně chladné jako počasí,
v promoklých papučích.
Srdce žal neuhasí,
ani přítel - živočich.

Přes barevná sklíčka,
hledím přímo i vzhůru.
Když pak dolehnou mi víčka,
neznám noční můru.

Kdysi draze jsem vypadal,
i nosil stejných šat.
Pak náhle život začal uvadat,
a já se hloupě nechal vzdát.

Teď bloudím ulicí plnou křiku,
a nevím proč tu jsem.
Stalo se to v jednom mžiku,
jak blázen tady - jsem.

Pár přátel stačí mít,
ne, se smetánkou žít.
Pak možné jest něco chtít,
a o životě snít.

Měl jsem začít přesně takhle,
netvářit se jako bohatýr.
Mohl jsem se míti lépe,
být ten správný kavalír.

Je mi líto věcí,
co způsobil jsem.
Už dávno - arci,
hojný nejsem.