Bajka o Bohu
přidáno 05.10.2007
hodnoceno 1
čteno 788(25)
posláno 0
Lehounký vánek pohupoval s větvemi stromů, mezi nimiž se vinula cestička, nedlážděná, ale zpevněná všemi nohami, co kdy po ní prošly. Slunce stálo vysoko na obloze a paprsky se kolmo zabodávaly do pleše mnicha, jedoucího na oslu.
Mnich si otřel zpocené čelo, několik slaných kapek dopadlo na rozpálenou zem a div že se hned nevypařily. Oslík urputně šlapal, mrkev před nosem, a dusot jeho kopyt byl jediným zvukem široko daleko.
Znenadání se větve nejbližšího stromu zatřásly a něco z nich skočilo rovnou před mnicha a jeho osla.
Zastavili se a mnichovy úzké oči, zasazené hluboko ve tváři, stejně jako oslí kukadla, pozorovaly muže před nimi.
Neznámý byl vytáhlý, rozcuchaná kštice nestříhaných vlasů mu zakrývala jedno oko a ubohý knírek se krčil pod nosem, obdařeným požehnaným množstvím nežidů.
Muž si sáhl pod košili a vytáhl kudlu, která byla sice plná zubů, ale pořád dost nebezpečná, aby dokázala ublížit.
„Peníze nebo život!“ vyhrkl na mnicha před sebou. Mnich opatrně slezl z osla a začal se hrabat ve vaku, který visel na oslím hřbetě.
„Pohni!“ popoháněl ho lapka a nervózně těkal pohledem ze strany na stranu. Mnich vytáhl váček ve kterém cinkalo a podržel ho tak, aby na něj ten, co ho přepadl, viděl.
„Polož ho na zem. Hnedka!“ poručil vytáhlý lupič a ohryzek mu kmital hrdlem nahoru a dolů. Mnich se pomalu skláněl, aby měšec položil a pořád sledoval toho před sebou.
„Mohu-li se zeptat, pane, jaké je vaše jméno? Jen bych rád věděl, jak se ten, kdo mě okradl jmenuje.“
Lupič si ho podezřívavě změřil, olízl suché rty a s očima upřenýma na váček ležící na zemi zadrmolil: „Venca Netáhlo. A teď ustup! Žádné hlouposti mnichu nebo…“
„VENCO NETÁHLO!“ ve vzduchu najednou jakoby zahřmělo. Venca s sebou trhl. Podíval se na mnicha, ale ten jen stál na cestě a pokorně ho sledoval s rukama zastrčenýma do hlubin svého hávu.
„Co to bylo?!“ uhodil na něj Venca a napřáhl k němu svůj nůž.
„Co co bylo, pane? Nerozumím vám.“ Poklidně odvětil mnich.
„VENCO NETÁHLO, SLYŠÍŠ MNE!?“ ozval se ten hlas znovu. Šlo to někde směrem od mnicha, ale Venca ho celou dobu sledoval a mnichovy rty se ani nehnuly.
„Co je to za hlas!?“ zaječel Venca a pot se mu valil z čela dolů po tvářích. „Mnichu nehraj si se mnou! Co to je!?“
Mnich se usmál úsměvem skoro andělským a klidně promluvil: „Jestli slyšíš nějaké hlasy, Václave, jsou jen v tvé hlavě. Možná tvé svědomí ti říká…“
„JÁ JSEM TVÉ SVĚDOMÍ!“ zahřmělo znovu a mnichova slova v tom randálu zanikla.
Venca se bleskurychle otočil, nůž výhružně před sebou, ale nikoho neviděl. Zoufale koulel očima ve snaze zachytit neznámého mluvčího, ale on s mnichem byli jedinými lidmi v dohledu. Venca si znovu nervózně olízl rty, stiskl pevně tesák ve své dlani a vykročil k mnichovi.
„Ne, mnichu, to ty to říkáš! Ty to nějak děláš, nevěřím ti ani slovo!“
Mnich stále stál a klidně se na něj usmíval. Venca k němu udělal pár kroků a pak ho ten hlas namístě přimrazil.
„VENCO! VÍM, CO JSI VŠECHNO UDĚLAL. VÍM, KOLIK LIDÍ JSI OKRADL A KOLIK JSI OKRÁST CHTĚL.“ Venca stál ztuhlý jako socha a neodvážil se ani pohnout. Hlas pokračoval.
„ALE TAKY VÍM, ŽE NEJSI VE SKUTEČNOSTI TAK ŠPATNÝ ČLOVĚK.“ Hlas by pokračoval, ale Venca zmučeně zakřičel a vrhl se na mnicha.
„STŮJ!“ Zařval hlas.
Vencou to ve vzduchu trhlo, jak jeho mysl najednou chtěla zůstat stát a jeho tělo chtělo letět, a dopadl před mnicha na kolena. Mnich se ani nepohnul, místo toho mu jemně pokynul rukou, ať vstane.
„Vidím, jaká prožíváš muka, Václave. Ale obrátíš-li se k Bohu, začneš-li se chovat k ostatním lépe…“
„..PROSTĚ POKUD SE POLEPŠÍŠ A TADY MNICHU HOBLÍKOVI A JEHO MALÉMU UBOHÉMU OSLÍKU NECHÁŠ VŠECHNY PENÍZE…“
„…a všechny peníze, které u sebe máš tu nenecháš, ale vezmeš s sebou a daruješ je chudým a potřebným, to je podmínka, aby…“
„TI BYLO ODPUŠTĚNO! A SAMOZŘEJMĚ POKUD BYS DAROVAL NĚJAKÝ TEN MĚĎÁK TAKY MNICHOVI HOBLÍKOVI, ABY ZASE NEMUSEL, kdoví pokolikáté už, STRÁVIT NOC NĚKDE NA SENĚ…“
„Míra odpuštění nezáleží na penězích, takže si je schovej zase do kapes, jdi a konej dobro.“ Zakončil mnich medově. Venca se před ním klepal jako ratlík, nůž mu dávno z ruky vypadl.
„Jdi už, jdi a konej tak, aby bylo dobře všem,“ pokynul mu opětovně mnich. Venca si stoupnul a dřív, než mu mnich stačil požehnat, běžel už pryč, jako by mu za patami hořelo.
„Hoblíku!“ spustil vyčítavě hlásek za jeho zády. Pak se oslík ještě otočil za běžícím Vencou a zakřičel za ním: „A NEZAPOMEŇ, ŽE TĚ VIDÍM, AŤ JSI KDE JSI!“ Venca ještě přidal a zmizel za nejbližším ohybem cesty.
„Můj milý Oháňko, nemusel jsi ho takto strašit.“
„Neříkej mi Hoblíku, co a jak mám a nemám dělat! Nebýt mojí výřečnosti a umění slova, tak by tě ten zlodějíček zabodl…“
„A já jsem ti vděčný za to, že to neudělal,“ mnich stále mluvil tím stejným hlasem, který vzduchem doslova klouzal.
Oslík si jej změřil a spustil další proud výčitek a lamentací: „A měl jsi ho nechat, ať nám něco dá! Už mě nebaví stále spát někde venku pod stromy, být ráno zmáčený od rosy, jíst pořád bodláčí a kopřivy…“
„Ale Oháňko, to všechno děláme ve službách Božích.“
„Co je to za Boha, když má čtyři nohy a uši jako králík?“ odfrkl si oslík a kopýtkem vztekle kopl do země, až se z ní zaprášilo.
„Ty ale dobře víš, o čem mluvím, můj milý oslíku. Jen si spočítej ty všechny lidi, kteří se kvůli nám polepšili, kteří se stali dobrými.“
„Ale jenom díky tomu, že jim v jednom kuse lžeme!“ Oslík do něj zabodl pohled plný obvinění. „Všechny ty zázraky, pche, vždyť ty sám v žádného Boha nevěříš! Dobře vím, že ne!“ vybalil poslední trumf čtvernožec.
Mnichův úsměv to nezlomilo. „Ale to přece neznamená, že žádný Bůh není. A podívej se na sebe. Myslíš, že mluvící osel je něco míň než dílo Boží?“
Osel zavrtěl zpupně hlavou, ale už nic neříkal. „Ale stejně cestovat s tebou, to je o život,“ dodal smířlivě.
„No však kdybych tě neměl, nejednou bych ho ztratil,“ mnich Hoblík ho bodře poplácal po boku a opět na něj nasedl.
„Odvezu tě, kam chceš, ale žádnou mrkev před nosem,“ Oháňka na něj výhružně otočil hlavu.
„V tom případě ty si nebudeš na nic stěžovat – na stravu, na nocleh…“
„Dobrá, dobrá, ale víš, že je mi to proti srsti, ať se s tím tvá dobrá duše popere.“
„A ty víš, že je to jenom divadélko pro lidi.“
Oslík něco neslyšně zamumlal směrem ke svým kopytům a vyrazil dopředu, tam kde viděl ve vzduchu starou a svraštělou mrkev, a přemýšlel při tom, jestli zrovna on má toto zapotřebí.

přidáno 14.10.2007 - 01:45
To je moc pěkné, dost k zamyšlení... sice mi již z toho názvu bylo ihned jasné, že ten oslík umí mluvit, když se ozval neznámý hlas, ale i tak to dílu na ničem neubralo... Je to moc pěkná bajka... skoro kam se hrabe Ezop... =)...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šli dva, šli tři : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Divadlo Krutosti

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Cajocky.sk

Sex v Bratislave, sex v Žiline, sex v Banskej Bystrici, či sex v Košiciach, to je len malá vzorka toho, čo ponúka portál Cajocky.sk

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku