Antologie české poezie II.

Když na mne padne smutek a uzraje ve mně přesvědčení, že jsem příliš kritický ke zdejším autorům básní i k sobě samému, vezmu si k ruce Antologii české poezie II. díl (1986 – 2006). A je po chmurách. Mám náhle pocit, že já, stejně jako každý ze zde publikujících autorů, tam patříme také.

Zapřísáhnu se (a několikrát se přežehnám), že nikdy nepoužiji v komentáři na Psancích slovo „kvalita“, „úroveň“ nebo „hodnota“, a že se pustím se do každého, kdo tak bude činit (samozřejmě verbálně).

Ale abych se vrátil k antologii. Tolik jalovosti na šesti stech stránkách, to se jen tak nevidí. Když jsem tu knihu pročítal poprvé (už ji mám i elektronické podobě), myslel jsem si chvíli, že je to nějaký aprílový žert. Říkal jsem si, jak je možné, že někdo vydá sbírku básní (ne vlastním nákladem, to je vždy v tom souboru uvedeno, ale nakladatelství), která obsahuje básně, které mají podobu deseti stejných slov napsaných pod sebou, návodů na opravu žehličky, seznamu různých přívlastků jednoho podmětu a podobně.

V duchu jsem se omluvil všem autorům srozumitelných, hezky rýmovaných říkanek, na které jsem byl hrubý (to ne, spíš příkrý).
V antologii jsou také, z mého pohledu, vedle samozvaných veršotepců i básníci. „Magor“ Jirous, s jehož poezií léta trochu bojuji, zde září jako hvězda jitřní, stejně tak i řada jiných autorů, kteří se mi sice třeba nelíbí (nebo se mi od nich něco nelíbí), ale jejich dílo nepostrádá atributy poezie. Jsou však k těm ostatním v poměru asi 1:100.

Když se nad tím zamýšlím a sáhnu po dílech dnes neznámých básníků z doby Národního obrození i doby pozdější, neubráním se často úsměvu. Jsou to většinou díla plytká, nevkusně hýřící různými květnatými archaismy, ale pořád jsou to básně. Mnohé z nich byly ve své době populární, ale neprošly sítem času. Konečně, i na některé autory, kteří „přežili v čítankách“, se díváme někdy trochu s úsměškem. Na jiné ne. V porovnání s nimi však v tomto přehledu současné české poezie čtu díla autorů, která se, myslím, k žádnému sítu ani nedopracují. Nebude, kdo by je prosíval. Je to možná mojí nedokonalostí, ale nedovedu si představit člověka (ze kterékoli doby, jakéhokoli etnika, inteligence, vkusu atd.), který si koupí, otevře a přečte před spaním toto:

Kandelábry
kandelábry
kandelábry
kandelábry
kandelábry
kandelábry
kandelábry
kandelábry
kandelábry
kandelábry
ty potom odešly

nebo:
je mi zle
je mi zle
je mi zle
je mi zle
je mi zle
je mi opravdu zle

Někdy si říkám: „nejsou to, Turnere, nějaké symptomy stáří“ (ta tendence kritizovat), ale pak se oklepu a přesvědčím sám sebe, že ne. Přece hledám. Přece se snažím ve všem, co čtu, najít něco, co by stálo za to: vtip, nadsázku, nápaditý rým, myšlenku, metaforu, originalitu, příběh, emoci, atmosféru… všechno beru. Asi ne každý jeden samotný z těchto prvků může dát vzniknout hezké básni, ale každý nalezený je možné (třeba jenom v duchu) ocenit. Na výše uvedených ukázkách nic z toho najít neumím. Myslím, že je marné hledat, kde nic není.

Tyto a jim podobné básně však asi jeden společný prvek mají. Autor tuší, že nikdo nic podobného ještě nenapsal. On ani čtenář to sice nemohou dokázat (básní je astronomické množství), ale oba nic podobného ještě nečetli. Říkám si, že snaha o to, napsat něco, co jiný ještě nenapsal, vžene autora do této pasti. Stejně to vnímám i ve výtvarném umění. Myslím, tu snahu být originální až za hranu zdravého rozumu.

Ale abych nebyl špatně chápán. Snaha vymyslet něco nového, udělat něco jinak, nově, lépe, je, myslím, motorem každého umění, ale vše má své hranice. Je pravdou, že každý je má jiné a jinde. Nevím přesně, kde je mám já, ale čistě intuitivně si řeknu, tak tohle už ne. A má to asi tak každý.

Teď to vypadá, jako bych čtenáře této úvahy nabádal, aby psali, co jim slina na jazyk přinese, jen když to bude mít alespoň trochu „hlavu a patu“ a formu. Aby se místo spontánního vyjádření zamýšleli, jestli se takto může, nebo nemůže psát. To určitě ne. (Navíc můžete být klidní, jak je vidno z tohoto almanachu, je možné psát úplně cokoli.) Jenom si myslím, že má smysl se občas zamyslet, jestli má smysl, každou zhmotněnou emoci , úvahu, či nápad vydat jako báseň. Jestli se skutečnost, že je mi zle, nedá čtenáři sdělit jinak, než několikanásobným zopakováním té věty. A na druhou stranu, jestli jenom prosté zrýmování bezobsažných slov je dost na to, abych s tím mohl být spokojen.

Tomu, co právě dopisuji, jsem přiřadil kategorii „úvaha“. Je to tak. Je to pouze moje osobní (a tudíž zcela subjektivní) chápaní nějakého fenoménu. Není v tom ani rada, ani návod. Jen zamyšlení, které může vyvolat jiná zamyšlení. Pokud se tak stane, budu ve smyslu toho, co jsem napsal před chvíli, spokojen.